Švestková povidla

Švestková povidla

Povidla švestková, hrušková, jablečná a další, děláme asi všichni podobně. Dělají se na kamnech, nebo v troubě bez míchání. Já dělám pečená v troubě. Na dno plechu dám asi lžíci octa. Ocet zajistí, že se ovoce bez míchání nepřipeče. Nasypeme ovoce a dáme péct. Pečou se půl hodiny až hodinu, podle druhu a šťavnatosti ovoce. Před koncem pečení můžeme přidat cukr. Koření nedávám, mám ráda typickou vůni a chuť povidel.

Dnes mi nejde ani tak o recept, jako o proces vaření povidel dnes a dřív. Výsledek jsou prostě povidla. Vůně horkých povidel mne ale vrací do dob dávno minulých.

Když jsem byla malá a babička vařila povidla, bylo to o něčem jiném. Povidla se vařila v kotli. Tím myslím kotel, který se používal při zabíjačce. Kotlina s kotlem byla v kuchyni ve dvoře. Říkali jsme ji letní kuchyň i když se tam dělali třeba i ty zabíjačky v zimě. Do kuchyně jsme nanosili bedýnky se švestkami a začali jsme švestky odpeckovávat a dávat do kotle. Byla nás "plná" kuchyň. Babička, mamka, teta a plno dětí. Samozřejmě se stavil i dědeček a strýc. Povídalo se o všem možném a postupně se plnil kotel. Mezitím se zatopilo pod kotlem. Topilo se dřevem. Teď je zrovna horko, ale švestky na povidla se správně  sklízí až úplně zralé, nebo spíš přezrálé. Tou dobou už počasí normálně bývá sychravé. 

Začalo vaření povidel. Muselo se pořád míchat, aby se nepřipálily. Postupně jsme se u míchání všichni střídali. Seděli jsme, povídali si, popíjeli čaj a dospělí kávu. V kuchyni vonělo dřevo, švestky a většinou taky švestkový drobenkový koláč ke kávě a čaji. Dědeček měl rád dobrou kávu. A proto jezdil zhruba jednou za měsíc do města, aby si dovezl čerstvě praženou kávu. Prodávaly se zelená zrnka kávy a ty na počkání pražily na pánvích přímo v obchodě. Když jsme jeli vlakem domů s tou  ještě horkou kávou, tak voněl celý vagón. Doma si potom na ručním mlýnku mlel kávu. Vždycky jsme chtěli mlet kafe, ale brzo nás to přestalo bavit. Ta vůně čerstvě upražené a umleté kávy byla úžasná.

Než se uvařily povidla vystřihovali jsme kolečka z pergamenového papíru, která se potom pokládala na hotová povidla. Povidla se vařily pro celou rodinu a každý si přinesl svoje kameninový hrnky a sklenice. Bylo to jako na výstavě keramiky. Každý hrnek a sklenice jiné.

Švestky na povidla musely být hodně zralé a sladké. Nepřidával se cukr ani koření. Vařilo se tak dlouho, dokud se neodpařilo dostatečné množství vody a povidla neměly správnou hustotu. Potom se nalévaly do připravených nádob. Nahoru se položilo kolečko pergamenu potřeného olejem, aby povidla navysychala. Nakonec se na hrdlo nádoby položil mírně navlhčený celofán a převázal provázkem. Celofán se při vyschnutí vypnul a přilepil k nádobě. A bylo hotovo. Povidla vydržela i několik let. Když byla moc vyschlá, dala se do kastrůlku, přidalo se trochu vody a rozvařily se. 

Vaření povidel byl nádherný proces. Každá doba má svoje. Ale stejně, když cítím vůni čerstvě uvařených povidel, vrací mne to ve vzpomínkách zpět.